22.04.2013
František Taufer: Podjaří
17/2013
Nehybné stromy čekají na jara úsměv jasný,
v němž kraj se zachvěje jak srdce v porozumění.
Však dosud zámek křišťalný a bezehlasný
ve komnatách svých vězní vodstev úpění.
Až k branám věčnosti se odvážil tvor časný,
když dumal nad zjevy a větrů šumění
jej kolébalo. A tušil v neklidu, že za sny
se jaro nejčistšími květy odmění.
Dech úrodný se zrodí z dechu mrtvolného
a všechny líchy přijmou požehnání jeho,
on trávu vyloudí i skalním útesům.
A člověk, touhy plný v uzardění
se v hořící květ smyslů, krve změní,
a nejsilněji vyroste až vzhůru k nebesům.
(Trosky, 1910)
